Jak vše začne, tak vše končí.
Na místě prokletých očí
vše je tak, jak to má být,
když září na mne ranní svit,
vzduch voní rosou a lahve na zemi
pro nohu bosou jsou měkčí, než kamení.
Pára ve vzduchu už není jen kouř
a slova nejsou už parou.
A mne, mne, mladici starou,
kdo vidí mne, zná Bibli Přízemní.
Ta tajemství všechna též nezná.

Už nikdy, nikdy nechci se bát,
vracet se tam, kam svědomí volá,
přátelům, slunci i andělům se kát,
jak obličej, co touhu končetin zdolá.
Však přežila jsem. A Bůh mě líbá do vlasů.
Znamení, že byla to léčka.
Bude líp, když už znám tu duchovní krásu,
má mé slovo ten, kdo jako já přečká,

A platany vrhají vražedné stíny
a skrz ně nás hladí nebeský prst.
Rány osudu, bez citu, bez modřiny,
Bez šrámu není žádná zkušenost.
Nechť sonety klidně dál mlčí,
nechť spí vše, co život mi vzal,
ať oči psí, nebo snad vlčí
ať šťastné jsou a milují dál.