Můžem za to my,
jsme jen dospělé děti,
nikdo o nás neví,
jsme nenápadná stvoření,
co gen se na ně vykašlal.

A ty mi tvrdíš do očí,
to, co v myšlenkách mých nikdy nevyniklo,
ale pořád se ptáš na věci,
které já nevím,
jestli to dokážu, jestli o to stojím.

Můžou za to děcka z rozvrácených rodin,
ti bastardi, copak jim závidíš?
Metoda: zabít ti otce?
copak nevidíš,
že se mi to protiví?

Ti dospělí jsou lháři,
zda jsem mezi nimi, nebo pod nimi,
mé dětství skončilo desátého září,
však dospělá nejsem - ne...tak si to zkus,
nevíš vůbec, kam patříš,
doufáš jen, že pochopí tě,
celý život dospělý - napůl dítě!

Jen ironií osudu nedospívám, ale stárnu,
jaké je být v patnácti stará?
Stará, zhořklá, zatrpklá, jak po sedmi dětech,
se srdcem ve strachu, že zůstanu sama,
jsem jenom stárnoucí děcko - jsem dáma v letech,
tělem jsem děvče,
srdcem stará panna.

Smějte se, vy rozmazlení
maminčini mazánci,
smějte se, že osud je svině,
to snad jen vy, vy chudí, my ochuzení,
my přežíváme, vy se kolébáte líně
pod otcovou rukou v matčině klíně.

Možná jen mluví závist,
těžko říct, kde pravda vězí,
to jen z dětských nohavic
kouká můra lidských mezí...